↗Gesto zobrazující nebo evokující objekty, osoby či děje, které jsou v aktuální komunikační situaci nedostupné. Z.g. jsou založena na ikonických sémiotických postupech: figurace a pohyb ruky n. rukou jsou motivovány snahou zachytit tvar, velikost, strukturu, pohyb, umístění apod. zobrazovaných objektů n. aspekty chování/jednání osob n. průběh aktivit či dějů. Ikonické postupy jsou tu založeny nikoli na přímočaré podobnosti mezi označujícím a označovaným, ale na evokování této podobnosti, vycházejícím z praktického porozumění a praktické analýzy označovaného; pomocí rukou gestikulující osoba označované „aktivně uspořádává“ (✍Streeck, 2008; ✍Streeck, 2009). (Ikoničnost využívají i jiné druhy gest, zejm. ↗konceptuální gesta a ↗symbolická gesta; srov. např. ✍Poggi(ová), 2008.) Na rozdíl od všech ostatních typů ↗gestikulace se produkce z.g. vyznačuje tím, že se gestikulující mluvčí dívají na své ruce a vyznačují tím své ruce jako místo, které je v danou chvíli informačně relevantní (✍Streeck, 2008; ✍Streeck, 2009; viz úryvek z dokumentárního filmu, v němž architekt Martin Rajniš vysvětluje, jak funguje vytahování izolačních dřevěných desek umístěných pod střechou domu). Z tohoto faktu vyplývá, že z.g. produkují lidé uvědoměle a že tato gesta mají prokazatelnou komunikační funkci, posílenou ještě slovním odkazováním na gestikulující ruce pomocí výrazů takhle, takový aj. (viz ↗deixe).

Zobrazovací gestická praxe je do značné míry improvizovaná, vytvářená ad hoc a sémioticky závislá na jedinečnosti a konkrétnosti zobrazované (označované) skutečnosti. Metody zobrazování jsou tu nicméně založeny na obecných konvencích, které umožňují, aby recipient rozpoznal v pohybech a figuraci ruky konkrétní entitu vnějšího světa (srov. ✍Streeck, 2008:287). Tyto metody zahrnují gestické modelování světa (např. terénu, krajiny), vyznačování n. přenášení objektů v tomto modelu světa (viz gestické modelování vězeňské cely v rozhovoru Jana Krause s Václavem Havlem), uchopování imaginárních předmětů, vyznačování polohy n. tvaru imaginárních předmětů na referenčních plochách reálných objektů (např. na vlastním těle), kreslení prstem ve vzduchu při evokování tvaru, napodobování (mimeze) jednání aj. (✍Streeck, 2008; ✍Streeck, 2009).